Historie praktické výuky v ošetřovatelství v ČR do začátku 2. světové války

Souhrn: Tato práce se zabývá historií praktické výuky ošetřovatelského personálu (mimo babictví) na území České republiky od prvních zmínek v literatuře po období začátku 2. světové války. Informace o praktickém vzdělávání v ošetřovatelství byly získávány kvalitativní obsahovou analýzou dat nalezených zdrojů. Ve sledovaném období téměř neprobíhala organizovaná praktická výuka. Ve středověku byly učiněny pokusy o zavedení a sepsání pravidel pro ošetřování potřebných, ta však byla využívána pouze lokálně a po omezenou dobu. V novověku se o zorganizování praktické výuky pokoušeli členové církevních řádů či lékaři. Se vznikem ošetřovatelských škol již hovoříme o praktické výuce.

Klíčová slova: praktická výuka – ošetřovatelský personál – škola – historie.

History of practical training in nursing in CR until beginning of World War II

Summary: The history of practical training of nursing staff (without midwifery) in the Czech Republic from the first references in literature until the beginning of WW2 was discussed. Quantitative content analysis of the references was used to obtain information about practical training in nursing. There was not organized practical training program in reporting period. Writing and introducing of rules for health-related treatment have been attempted in Middle Ages, however it was limited to specific geographic region and time. In Modern Ages, the members of religious orders or physicians tried to organize the practical training of nurses which officially became the part of the education programs in newly established nursing schools.
Keywords: practical training – nursing staff – school – history.

Úvod

O historii vzdělávání v ošetřovatelství, a později všeobecných sester u nás i v zahraničí, již bylo napsáno mnoho monografií a článků v odborných časopisech. S otázkou vzdělávání souvisí i existence písemností o ošetřování v praxi, získávání praktických zkušeností a dovedností a později i odborná praxe.

Cíl práce

Zjistit, jak byly předávány praktické zkušenosti a dovednosti budoucím ošetřovatelkám, ošetřovatelům či později sestrám.

Metodologie

Informace o praktickém vzdělávání v ošetřovatelství byly získávány kvalitativní obsahovou analýzou dat z odborných publikací, z článků v odborných periodikách, z kvalifikačních prací a doplňkově i z dat na internetu. Zdroje ke studiu byly vyhledávány po zadání klíčových slov: historie odborné praxe, historie odborné výuky ošetřovatelství, dějiny péče, ošetřovatelská praxe, praktické zkušenosti, ošetřování nemocných, historie praxe apod. Celkem bylo analyzováno 21 zdrojů. V mnohých se informace opakovaly, proto jsou citovány jen ty subjektivně nahlížené jako nejdůležitější. Za nejpřínosnější pro studium historie ošetřovatelského povolání lze jistě považovat dílo Kafkové Z historie ošetřovatelství, vydané v roce 1992 v Brně. Kniha je uceleným přehledem historie ošetřovatelství a vzdělávání v ošetřovatelství od nejstarších dob do období po 2. světové válce. Je dělena do čtyř kapitol: I. Počátky ošetřovatelství u nás do roku 1918, II. Vývoj ošetřovatelství a vzdělávání sester v letech 1918–1939, III. Práce sester v době fašistické okupace 1939–1945, IV. Sestry v prvém poválečném období. Unikátní je kapitola I., ve které jsou zpracována historická fakta od starověku do roku 1918, která nelze v jiných zdrojích takto podrobně a uceleně vyhledat. Fakta z 20. století autorka hojně čerpala z archivních pramenů, především z novin, časopisů a dokumentů jednotlivých pracovišť. Texty jsou doplněny dobovými fotografiemi a dokumenty.

Výsledky

Vzdělávání porodních bab, dnešních porodních asistentek, začalo dříve a bylo rozvinutější než u sester, protože porodní báby pracovaly, dnešními slovy řečeno, v primární péči a samostatně přiváděly na svět jednu generaci za druhou (Farkašová, 2006). Historie babictví i praktické výuky v něm je více zmapovaná než v ošetřovatelství, proto není náplní tohoto sdělení.

Středověk

První, i když velmi malé zmínky o výchově a vzdělávání „ošetřovatelského personálu“, ranhojičů, mastičkářů či lazebníků můžeme v literatuře najít již od středověku. Rozhodně nelze uvažovat o odborné literatuře či praktické výuce tak, jak ji známe dnes. Ve středověku, ale pravděpodobně i dříve byly zkušenosti z péče o potřebné a z ošetřování nemocných předávány z generace na generaci během výkonu činností. Vliv na podobu ošetřování nemocných měly ve středověku charitativní organizace a církevní řády. Péče probíhala v domácnostech nebo v církevních špitálech. Personál nebyl odborně připravován, často šlo o samouky, kteří uměli číst – mnichy a kněží (Plevová, 2011), nebo o osoby, které přejímaly zkušenosti svých předchůdců (Plevová, Slowik, 2008). Velkou postavou českého ošetřovatelství byla ve 13. století Anežka Přemyslovna, zvaná Česká. Založila několik klášterů a řád křížovníků s červenou hvězdou. Pro ošetřování chudých a nemocných vypracovala pro členy řádu účelný systém a konkrétní pravidla (Plevová, 2011; Kafková, 1992). To je historicky první zmínka o „učebnici ošetřovatelství“ na našem území.

V roce 1348 byla založena Karlova univerzita vč. lékařské fakulty. S tím nastal rozvoj lékařského a zdravotnického písemnictví a vzdělávání. Jednalo se však spíše o vzdělávání lékařů. Od roku 1620 působí v Praze Na Františku řád milosrdných bratří, který provozoval charitní a ošetřovatelskou činnost. Tento řád si vychovával vlastní ošetřovatele. Podle řádových stanov prošel každý novic ročním odborným zapracováním, teprve pak složil slib a mohl se věnovat samostatnému opatrování nemocných. V rámci konventů milosrdných bratří byly zakládány další špitály, v nichž se postupně propracovávaly zásady ošetřování nemocných (Bogar, 1934 in Kafková, 1992).

Při čtení literatury ze středověku lze v souvislosti s ošetřováním nemocných narazit na pojem „bekyně“. Jejich společenství krátce zmiňují Svobodný s Hlaváčkovou (1999), více informací, kdo bekyně byly, lze nalézt v pramenech souvisejících s křesťanstvím. Např. na webu s teologickou tematikou se píše: „Jednalo se o laické osoby, jež necítily povolání k řeholnímu životu, nechtěly odejít do klášterní samoty, ale toužily po intenzivním duchovním životě a po životě modlitby.“ V Praze bylo 19 bekynáží, v době husitských válek většina zanikla, zbylé byly přiřazeny ke špitálům (Vacek, Drexler, 2009).

Novověk

V 18. a 19. století byly při fakultách zakládány všeobecné nemocnice (Brno, Olomouc, Praha). O nemocné, ale i o úklid se starali nevyškolení opatrovníci a opatrovnice (Plevová, 2011). Další drobná zmínka o praktické výuce ošetřovatelského personálu se týká Václava Joachima Vrabce, který vyšel z řádu milosrdných bratří. V 18. stol se pokusil na lékařské fakultě zavést školení, která zaměřil na hygienu nemocných, podávání stravy, koupele, klystýry a jiné procedury. Tyto přednášky však byly zrušeny a opatrovnice a opatrovníci byli dál bez vzdělání a učili se pouze od svých starších kolegů, lékařů či porodních bab (Farkašová, 2006; Kafková, 1992). Na jeho myšlenky navázal na přelomu 18. a 19. století doktor Antonín Holý, který na lékařské fakultě mimo jiné přednášel i o opatrování nemocných, přednášek se však nesměly účastnit ženy (Kafková, 1992).

V 18. stol napsal pro řádové německé i české ošetřovatele Jan z Boha Sobel (nikoliv Jan z Boha, pozn. aut.) „Prvé pokyny pro vzdělávání ošetřovatelů nemocných“. Tento lékař a člen řádu milosrdných bratří působil na medicínsko-chirurgické škole založené při nemocnici milosrdných bratří ve Valticích (Rigasová, 2015). Ošetřování nemocných, starých, vdov a sirotků bylo i nadále charakteru charitativního. Nepracuje zde vzdělaný personál. Významné církevní řády pečující o nemocné byly např. řád sv. Lazara, rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou či již zmiňovaní milosrdní bratři (Plevová, Slowik, 2008). Pouze u popisu historie toho řádu se v publikacích a článcích setkáváme se zmínkami o školeních či písemnostech pro ošetřovatelský personál. Nikde však není podrobněji popsáno, jak praktická výuka probíhala.

Společně s průnikem medicíny do špitálů vznikla potřeba vzdělaného a více motivovaného ošetřovatelského personálu. Od druhé poloviny 19. století vznikají první ošetřovatelské školy. V roce 1874 vznikla První česká ošetřovatelská škola v Praze. V době Rakousko-Uherska byla jedinou českou ošetřovatelskou školou. Tato škola bohužel brzy zanikla. Odborná výuka (spíše kurzy) byla poprvé realizována mimo prostory nemocnic a byla vedena lékaři v místnostech Ženského výrobního spolku. Praktický výcvik probíhal v Karlově městském chorobinci pravděpodobně pod vedením sester. Po uzavření této školy nebyl ošetřovatelský personál odborně připravován. Později, počátkem 20. století, se zabezpečení praktické přípravy žen pro ošetřování v domácnostech ujal Ústřední spolek českých žen (Kafková, 1992).

Koncem 19. století bylo tedy na našem území možné získat potřebnou kvalifikaci pouze zaučením v nemocnicích, doplněným eventuálně různě dlouhými teoretickými kurzy s různou náplní. Zaučení v nemocnicích v této době podstupovaly i ošetřovatelky později pracující v domácnostech. Nabývání praktických zkušeností bylo řízeno vrchní ošetřovatelkou či ředitelem nemocnice. Samotný dohled nad výkonem praxe prováděly již pracující ošetřovatelky, často samy bez jakéhokoliv vzdělání (Prošková, Konečná, 2015). V druhé polovině 19. stol byla v Čechách založena národní společnost Červeného kříže, která mimo proškolování vojenských ošetřovatelek zahájila i odbornou průpravu opatrovnic pro službu v rodinách a ve špitálech (Kafková, 1992).

20. století

O historii ošetřovatelského školství ve 20. století bylo již napsáno mnoho prací, proto si jen krátce připomeňme několik důležitých faktů týkajících se praktické výuky. Ústřední spolek českých žen ustavil samostatný Spolek pro povznesení stavu ošetřovatelek nemocných, který se plně věnoval odborné průpravě ošetřovatelek, bohužel opět formou teoretických kurzů vedených lékařkami. Až po přibližně deseti letech navázala na teoretickou přípravu praktika na pražských klinikách (Kafková, 1992). Průlom nastal v roce 1914, kdy vyšlo nařízení rakouského ministra vnitra č. 139 „O ošetřování nemocných z povolání provozovaném“. Z nařízení vyplynul vznik dvouletých ošetřovatelských škol, stanovení jejich organizační struktury a obsahové náplně vzdělávání. Školy byly zřizovány jen při nemocnicích, které zajistily jejich praktickou výuku. Absolventky – diplomované ošetřovatelky končily školu diplomovou zkouškou. Podle zmíněného nařízení příslušel dozor nad žákyněmi a jejich vedení představené školy. Nařízení se týkalo škol církevních i civilních (Kafková, 1992; nařízení ministerstva vnitra, 1914).

V roce 1916 byla v Praze otevřena Státní dvouletá ošetřovatelská škola. První rok probíhala teoretická práce ve škole, druhý rok praxe v nemocnici. Odbornou výuku ve škole vedli lékaři. Praktická výuka probíhala v nemocnici pod vedením školních sester (Kafková, 1992; Rozsypalová, Šafránková, 2002). O tomto typu škol se zmiňují i Prošková a Konečná (2015), ty však uvádějí, že praxe probíhala často bez dozoru diplomované ošetřovatelky a nekoncepčně. Zkušenosti získávaly žákyně pouze tím, co samy při výkonu praxe pochytily. V souvislosti se Státní dvouletou ošetřovatelskou školou se od Kafkové (1992) dozvídáme o vedení praktické výuky: „Na I. interní klinice ve Všeobecné nemocnici v Praze praktikovaly kandidátky odborného ošetřovatelství pod vedením vrchní školní sestry A. Hupkové“. Stejně tak Plevová a Slowik (2008) zmiňují, že diplomovaná sestra Anna Marie Hupková-Honzíková vyučovala ošetřovatelskou techniku a vedení žákyň a že diplomovaná sestra Jarmila Roušarová po ukončení školy vedla žákyně na školní stanici I. interní kliniky a později byla školní sestrou a instruktorkou Masarykovy státní školy. Tuto školu a Annu Marii Hupkovou zmiňuje ve svém sdělení taktéž Zelinka (2014). Dále se zmiňuje např. o Emilii Gisele Bártové, která vedla praktický výcvik na gynekologické klinice. V roce 1920 Státní dvouletá ošetřovatelská škola přešla pod správu ČSČK a odpovídala nejen za odbornou přípravu ošetřovatelek, ale i vedoucích ošetřovatelek – učitelek. Na tzv. klinických pokojích především na interní klinice prof. MUDr. L. Syllaby Všeobecné nemocnice v Praze pracovaly žákyně pod vedením zkušených sester. Na praxi sem chodily také dobrovolné sestry ČSČK (Kafková, 1992).

Závěr

Ve sledovaném období téměř neprobíhala organizovaná praktická výuka ošetřovatelského personálu. Již ve středověku byly učiněny pokusy o zavedení a sepsání pravidel pro ošetřování potřebných (Anežka Česká, milosrdní bratři), ta však byla využívána pouze lokálně a po omezenou dobu. Odborné kompetence získával ošetřovatelský personál vlastní zkušeností, samostudiem nebo pod dohledem zkušenějších spolupracovníků. V novověku se o zorganizování praktické výuky nejčastěji pokoušeli členové církevních řádů či lékaři. Se vznikem ošetřovatelských škol se dá již hovořit o praktické výuce a ošetřovatelské praxi. Šlo nejčastěji o zaučení v nemocnicích od zkušenějšího personálu, v lepších případech pod dohledem vrchních ošetřovatelek. Až ve 20. století se setkáváme s vedením praktické výuky představenou školy, školní sestrou, instruktorkou nebo vrchní školní sestrou.

Mgr. Zuzana Červenková, PhDr. Kateřina Horáčková, DiS., Mgr. Hana Ochtinská, Fakulta zdravotnických studií, Univerzita Pardubice

 

Literatura:

1. Farkašová D. Ošetřovatelství – teorie. 1. české vyd. Martin: Osveta, 2006, 211 s. ISBN 80-806-3227-8

2. Plevová I et al. Ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 285 s. ISBN 978-80-247-3557-3

3. Plevová I, Slowik R. Vybrané kapitoly z historie ošetřovatelství. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008, 120 s. ISBN 978-80-7368-506-5

4. Kafková V. Z historie ošetřovatelství. Vyd. 1. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1992, 185 s. ISBN 80-701-3123-3

5. Bogar B. Milosrdní bratři. Praha, nákladem řádu, 1934. In Kafková V. Z historie ošetřovatelství. Vyd. 1. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1992, 185 s. ISBN 80-701-3123-3

6. Svobodný P, Hlaváčková L. Pražské špitály a nemocnice. Praha, NLN – Nakl. Lidové noviny, 1999, 179 s. ISBN 80-7106-315-0

7. Vacek F, Drexler L. Bekyně, begině. Theofil, 2009 [online]. [cit. 2014-09-08]. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=960

8. Rigasová MP. Norbertus Adanus Boccius – lékař a botanik [online]. Město Valtice, 2015 [cit. 2015-08-28]. Dostupné z: http://www.valtice.cz/Default.aspx?id=16

9. Prošková E, Konečná J. Vývoj vzdělávání zdravotních sester – 1. díl. Florence. 2015;XI(6):42–46. ISSN 1801-464X

10. Nařízení ministerstva vnitra ze dne 25. června 1914, č. 139 O ošetřování nemocných z povolání provozovaném. In Skoumalová L. Vývoj ošetřovatelství v ČSR v 1. polovině 20. století. Bakalářská práce. Vedoucí práce: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. Pardubice: Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, 2009. Dostupné z: http://hdl.handle.net/10195/34665

11. Rozsypalová M, Šafránková A. Ošetřovatelství I. pro 1. ročník středních zdravotnických škol. 1. vyd. Praha: Informatorium, 2002, 231 s. ISBN: 8086073963

12. Zelinka P. Historie ošetřovatelských škol. Florence Plus [online]. 13. 6. 2014. [cit. 2015-11-23]. Dostupné z: http://www.florence.cz/odborne-clanky/florence-plus/historie-osetrovatelskych-skol/

Recenzovaly:

Mgr. Eva Klára Novotná – Chirurgická intenzivní péče, Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze
PhDr. Jana Novotná, Ph.D. – Katedra sociální práce, Vysoká škola polytechnická Jihlava
Mgr. Šárka Bräuerová – SZŠ a VOŠ Ostrava

 

• tisk
• předplatit si