Číslo 10 / 2016

Vzpomínky na stáž na rehabilitační klinice Bavaria Kreischa

Datum: 3. 10. 2016

Autor: Bc. Ondřej Machala, DiS.

Pracovat v Německu a ještě k tomu na prestižní rehabilitační klinice? Komu by se o tom nesnilo? Když se mi tato příležitost v roce 2013 jako tehdejšímu studentovi Vyšší odborné školy zdravotnické Havlíčkův Brod naskytla, neváhal jsem ani minutu. Moje stáž na klinice Bavaria Kreischa nedaleko Drážďan, kam jsem vycestoval společně s několika dalšími spolužáky, se odehrála od 2. do 29. listopadu.

Předtím, než jsme odjeli, jsme však museli absolvovat povinné kurzy německého jazyka a složit zkoušku z jazyka na úrovni B1.

Během stáže jsme bydleli v malém penzionu, odkud jsme na kliniku Bavaria denně docházeli. Areál nemocnice byl společně s přilehlým parkem impozantní stavbou a architektonicky připomínal barokní komplex. Podle informací, které nám byly poskytnuty, byl vystavěn v letech 1992 až 1994 (obr. 1).

Obr. 1

Když jsme na kliniku dorazili první den, naše šéfová Fr. Schulze nám ukázala oddělení a přiřadila nás na jednotlivá pracoviště. Také nás představila vrchním sestrám daného oddělení (německy Wohnbereichleitung). Nejprve jsme si mysleli, že půjde jen o rehabilitaci, ale mýlili jsme se. Na této klinice jsou různá oddělení, např. ORL, urologie, onkologie, kardiologie, JIP, neurologie apod. Většina z nás byla přiřazena na neurologické oddělení, jedna kolegyně byla přiřazena na JIP.

Klinika na nás působila ohromujícím dojmem. Komplex v sobě zahrnuje hned několik klinik a patří mezi ně i dětská klinika. Tam jsme chodili jen na exkurze, ale i tak jsme měli možnost nahlédnout na chod oddělení a seznámit se s dokumentací, množstvím terapií apod. Kapacita všech lůžek, která se nacházejí v hlavním komplexu kliniky Bavaria, činí kolem 1000 lůžek a pracuje tu více než 1800 zaměstnanců z různých koutů země. Klinika, kde jsme působili, disponovala vlastním RTG a CT zařízením i endoskopickým sálkem (obr. 2). Výrobci ortopedických pomůcek a vložek se nacházejí přímo v areálu. Dále tu je kavárna, minimarket, butik, holičství, pedikérka, bazény a koupaliště (po dohodě s nadřízenými sem smějí chodit i zaměstnanci).

Obr. 2

Sanitářky tu nenajdete, péči zajišťují sestry a terapeuti

Když jsme se seznámili s klinikou, plány a s dokumentací, mohli jsme konečně zavítat na oddělení, kde jsme, jak jsem psal již v úvodu, byli představeni vrchním sestrám a „bratrům“. Ti nás každé ráno přidělili k příslušným sestrám (mentorkám), které nás měly ten den na starost. Ráno se na každém oddělení začínalo pracovat individuálně (obr. 3), ale průměrně se začínalo v 6.30 hodin. Sestry si ráno vzaly potřebnou dokumentaci s sebou a šly ke svým klientům podle daného plánu. Nutno podotknout, že každá sestra měla jen tři až pět klientů, ale nefungoval tu žádný pomocný personál jako u nás, tedy ani sanitářky, ani ošetřovatelky. Sestry si musely veškerou péči o klienty obstarat samy. To má samozřejmé své výhody i nevýhody. Nám se však zdál tento systém efektivnější a lépe propracovaný.

Obr. 3

Po příchodu na pokoje, které byly většinou dvoulůžkové (obr. 4), změřily sestry klientům fyziologické funkce a také ranní glykémii. Ta se tu odebírala hlavně z ušního lalůčku, a to z jednoho prostého důvodu – klienti potřebovali cit v prstech na rukou pro ergo- a fyzioterapii. Sestra s pacienty prohodila pár vlídných slov a podívala se na rozpis jejich terapií, který visel na stěně v každém pokoji pro každého klienta zvlášť. Poté odebrala jednotlivým pacientům odběry, které měli naordinované, a klienty, kteří měli tracheostomickou kanylu, odsála. Na každém oddělení byl k dispozici odsávací přístroj a rukavice na jedno použití.

Obr. 4

Poté dostali klienti své léky, a to jak v tuhé formě, tak v drcené. Jakmile bylo vše potřebné vykonáno, mohla jít sestra k dalšímu klientovi, až byly projity všechny pokoje. Teprve pak se šlo na ranní hygienu. U některých klientů ji vykonávala sestra, u některých fyzioterapeutický tým, který u klienta provedl rovnou i terapii. Při hygieně se také prováděly převazy, a to jak tracheostomických kanyl, tak PEGu, nasogastrické sondy (NSG), ale i flexyl, bandáží a dalších převazů, které klient vyžadoval, ať už měl drobná poranění, nebo chronické rány. Na každém pokoji byly převazové vozíky, ve kterých byl vždy dostatek materiálu (obr. 5). Po hygieně se každý vozík očistil a vydezinfikoval. Po ranní hygieně se klienti oblékli a posadili na vozíky. Pokud byl klient těžký a sestra neměla nikoho po ruce, kdo by jí pomohl, vypomohla si zvedákem, tzv. liftem. Každému klientovi se převlékla postel do čistého ložního prádla a poté se někteří klienti odvezli na vozících do vestibulu oddělení, kde se scházeli na snídani. Pacientům, kteří se léčili s diabetem mellitem, byl před snídaní aplikován inzulin. Všimli jsme si tu jedné zvláštnosti – pokud pacient zemře nebo je přeložen jinam, jeho inzulinové pero se vždy vyhodí. Pokud je přeložen na jiné oddělení v rámci kliniky, dostane pero nové. Mobilní klienti se do vestibulu dopravili sami a o zbytek se postaral zkušený personál. Imobilním klientům byla strava podávána parenterálně pomocí NGS. Svůj stůl měli ve vestibulu také ergoterapeuti, kteří klienty učili, jak se najíst, znovu si osvojit správné stravovací návyky a vše, co s tím souvisí (např. podat si sklenici, otevřít si láhev apod.). Ostatní klienti se najedli sami nebo s dopomocí sestry. Tím práce sester končila a nastal čas pro ergo- a fyzioterapeuty. Ti klienty učili např. jak chodit po rovině, po schodech, šlapat na kole (obr. 6), učili je vstávat z vozíku anebo je učili chodit s různými typy protéz. Ergoterapeuti byli podstatnou součástí kliniky. Učili klienty různým logickým a motorickým dovednostem, ať už šlo o otevírání dveří, vyšroubování matky ze závitu apod. Hráli s nimi také nejrůznější logické hry.

Obr. 5

Obr. 6

Když byl na kliniku přijímán nový klient, ujala se jej sestra, která s ním vyplnila všechny potřebné dokumenty, podobně jako u nás v České republice, jen s tím rozdílem, že ráno se tomuto pacientovi odebrala krev na základní krevní vyšetření a udělaly se mu výtěry z nosu, úst, krku a také z konečníku. Pokud bylo klientovi třeba odebrat krev na ASTRUP, namočil se tampon do roztoku, který zlepšuje prokrvení, klientovi se přiložil na ušní lalůček a nechal se tam, dokud nepřišla sestra, která odběr provedla.

Po svačině, která byla kolem 9.30 hodin, provedla sestra inventář v převazovém vozíku, které byly na pokojích, a v případě potřeby jej doplnila ze skladu (obr. 7). Poté se věnovala administrativě. Já jsem jako praktikant pomáhal ostatním kolegům a kolegyním s transportem klientů na různá vyšetření – RTG nebo CT. Jedna věc tu byla jedinečná, a to „transportní dialýza“. Šlo o přístroj, který se dal vzít ke klientovi na pokoj a dialýza tak mohla proběhnout v pohodlí jeho pokoje. Přístroj měl speciální náplň, která vydržela na dialýzu několika klientů. V průměru trvala tato dialýza šest hodin a po jejím skončení se ozval zvukový signál (obr. 8). Pokud byli klienti soběstační, mohli si jít zaplavat do některého z mnoha bazénů, které se nacházely přímo na klinice (obr. 9).

Obr. 7

Obr. 8

Obr. 9

Oddělení byla dále vybavena dezinfekčními místnostmi, sklady s čistým prádlem a byly tu i sklady s různými věcmi jako např. NGS, sběrné sáčky na moč, močové katetry, nutriční nápoje aj. (obr. 10).

Obr. 10

V době oběda sestry opět změřily pacientům-diabetikům hladinu glykémie a aplikovaly jim inzulin. Společně s fyzioterapeuty pak po obědě uložily klienty do lůžek. Na klinice se pracovalo v třísměnném provozu.

Pohodlí klienta na prvním místě i na JIP

Na jednotkách intenzivní péče byl harmonogram podobný jako na jiných odděleních. Bylo zde ale několik zvláštností:

Odběry na ASTRUP a mineralogram se neposílaly do laboratoře, ale ihned se vyhodnocovaly na oddělení, kde k tomu byl určený přístroj. Personál tak měl výsledky okamžitě k dispozici.
Pokud měl klient naplánované vyšetření (gastroskopie, UZ apod.), přišel lékař i s příslušným vybavením přímo na pokoj za pacientem. Komfort tu tedy nechyběl.
U většiny klientů se musely každou hodinu zapisovat TK, P, D, saturace O₂a diuréza.
Pokud jel klient na RTG vyšetření, jel i s postelí. Navíc u sebe musel mít kyslíkovou lahev, saturační čidlo, malý přenosný monitor a někdy i resuscitační kufřík.

Na Dětské klinice se děti léčí i učí

Dětská klinika je jednou z mnoha klinik areálu Bavaria (obr. 11). Jedná se opět o rehabilitační kliniku pro děti, která má různá oddělení (neurologie, jednotky intenzivní péče apod.), jež jsou barevně rozlišena. Tato klinika má své ergoterapeuty, fyzioterapeuty a také dětské sestry. Existuje tu roaming-in stejně jako u nás. Děti tu „bydlí“ pospolu, většinou po čtyřech až pěti. Tato klinika nabízí také privátní školu, takže děti nemusejí chodit nikam daleko a nepřijdou o výuku. Na této klinice se také specializují odborníci (ergo- a fyzioterapeuti) z nedalekých Drážďan. Klinika disponuje vlastní posilovnou a ergoterapeutickou dílnou, kde si mohou děti hrát, vytvářejí tu různé obrázky nebo předměty z keramiky apod. Dále tu mají i další terapeutická cvičení, jako je muzikoterapie, sportovní terapie, logopedie a další. Ve vestibulu kliniky byl prostor, kde mohly děti jednou týdně sledovat divadlo, které pro ně přichystali pracovníci kliniky (obr. 12). Opět tu byly různé přístroje a pomůcky, které pomáhaly zdravotnickému personálu při jejich práci s klienty. Výživové poradenství je také jednou z hlavních funkcí této kliniky, proto tu je kuchyně, v níž si děti mohou samy vyzkoušet různé recepty na jídla vhodná pro jejich dietu, popřípadě, pokud se jednalo i diabetiky, jak zacházet s výměnnými jednotkami a mnoho dalšího. Toto poradenství bylo určeno dětem s diagnózou diabetes mellitus I. a II. typu, celiakie, obezita, Prader-Willi syndrom, onemocnění ledvin aj. Interiér budovy na nás působil velmi přátelsky a vyvolával příjemnou atmosféru.