Kaplan není "servisman" pro věřící

Patnáct let pracoval major Mgr. Pavel Ruml jako evangelický farář na dvou sborech v Česku. V roce 1999 vstoupil do armády a s ní se jako vojenský kaplan dostal na mise v Bosně, Kuvajtu a v Kosovu. Dnes již sedmým rokem léčí duše ve Střešovicích. Působí totiž také jako nemocniční kaplan v Ústřední vojenské nemocnici - Vojenské fakultní nemocnici v Praze.

Kolik je v současné době vojenských kaplanů?

Momentálně je nás 27, ale od dubna nás bude o jednoho víc. Právě totiž dokončuje svůj výcvik první žena, která bude působit jako kaplanka ve služ­bách Armády ČR.

Vy jste vojenský i nemocniční kaplan současně, liší se ta práce v něčem?

Základní rozdíl je v tom, že farář se stará o život celé farnosti, tj. jako by byl manažerem podniku či organizace. Ve chvíli, kdy se stanete kaplanem (což je termín používaný římskokato­lickou církví), jste vyčleněn pro zcela konkrétní skupinu lidí - odpadne vám tedy spousta nejrůznějších starostí a můžete se soustředit velmi cíleně na svoji oblast. V tom je hlavní rozdíl mezi farářem a kaplanem. Rozdílů mezi vojenským a nemocničním kaplanem je více, ale ten zásadní spočívá v tom, že v armádě se věnuji zdravým, mladým nebo středněvěkým lidem, kteří jsou plni sil a má práce pro ně a s nimi má neuvěřitelné množství podob. Naopak v nemocnici mám na starost jen dva okruhy lidí - pacienty, kteří jsou ne­mocní, oslabení, ztrápení, a personál, což je široká škála odborníků, u kte­rých se předpokládá, že budou odolní, protože nesou na svých bedrech neštěstí mnoha a mnoha svých klientů. Ale samozřejmě každému z nich bylo dáno do vínku jen určité penzum sil, takže se i mezi nimi setkávám s celou škálou lidských osudů a údělů. Víte, já se ale před samotnou prací lékařů, zdravotních sester, asistentů i dalších, kteří ve zdravotnictví pracují, velice skláním. Je to fakt dřina.

Jak jste se dostal k práci vojenského kaplana?

Nevěřící by řekli, že to byla náhoda, my věřící říkáme, že to byla shoda okolností nebo Boží řízení. Působil jsem ve sboru v Letohradě, který byl dvacet let naším domovem. Třináct let jsem tam fará­řoval, ale věděl jsem, že jednoho dne budu muset odejít, protože tak to u nás v církvi chodí. Řekl jsem tehdy rodině, že ve chvíli, kdy dostaneme nějaké další pozvání do sboru, tak je tentokrát las­kavě neodmítnu a nehodím do koše, ale že se nad ním zamyslíme. Dostali jsme v té době dvě, do Prahy a do Pardubic, a přesně v tu chvíli přišlo i pozvání od armády. V té době totiž byli v armádě jen tři kaplani. Římskokatolická církev a naše - českobratrská evangelická - určila dva duchovní, kteří dostali za úkol tuto službu budovat. Proto oslovovali možné adepty z řad farářů a kněží a na mě přišla řada po náhodném setkání s jedním z nich, kdy jsme se potkali na ulici a jen tak v davu jsme na sebe houk­li. „Ahoj, jak ti jde ta armáda?" ptal jsem se ho. A on odpověděl: „Dobře. Počkej, nešel bys? Kolik je ti let?" Řekl jsem, že 42. Tehdy se ale mohlo rukovat jen do 40 let. Za tři dny mi volal, že to půjde na základě jakési výjimky.

Takže jste na to kývnul?

Půl roku jsem se rozhodoval. Byl to dlouhý proces, který se táhnul a byl pro mě velmi nepříjemný. Znamenal pro mě velkou nejistotu, krok do neznáma, protože jsem měl odejít z toho svého církevního prostředí, které jsem znal od dětství a dob studia. Přičemž studovat za socialismu Evangelickou teologickou bohosloveckou fakultu znamenalo mít jen dvě perspektivy budoucnosti: buď být farářem na sboru, nebo být farářem bez souhlasu, což jinými slovy zna­menalo myč oken nebo topič. Tenkrát se nám o takovýchto možnostech ani nesnilo. Navíc jsem za sebou měl dva roky základní vojenské služby, což byla na jednu stranu krásná zkuše­nost - pracoval jsem ve vojenském zdravotnictví, ale na druhou stranu zkušenost hrůzostrašná, protože jsem sloužil v bolševické armádě s veške­rou možnou šikanou, která se dala na faráře uplatnit. Takže s tímto v zádech bylo těžké se rozhodnout. Pocity jsem měl značně protichůdné.

Nakonec ale zvítězilo ano a do ar­mády jste vstoupil. Musel jste projít nějakým dalším výcvikem?

Jak jsem již řekl, dostal jsem výjimku z ministerstva obrany, protože tenkrát jsem už neměl věk na to, abych mohl rukovat. Po změně zákona je dnes možné nechat se zrekrutovat v každém věku, jediným omezením je zdravotní stav. V roce 1999, kdy jsem rukoval já, byly ty podmínky trochu jiné než dnes, ale v zásadě se moc nelišily. Dělal jsem psychologické testy, fyzické testy a pod­stoupil jsem zdravotní prohlídku. Ještě před tím, než nás však církev do toho vojenského přijímacího procesu vyslala, podrobila nás důkladným a přísným psychologickým testům a kandidáta sama nejprve odsouhlasila. Výcvik jsem už žádný dělat nemusel, protože díky své dvouleté základní vojenské službě jsem už všechno uměl. A dobře!

Do jaké jednotky vás poslali?

Sloužil jsem na 4. brigádě rychlého nasazení nejprve v Havlíčkově Brodě a dalších sedmi městech, kde měla brigáda své útvary. Byla to krásná a velmi „rychlá léta". Pak jsem sloužil na velitelství v Olomouci, odkud jsem odešel sem do Prahy.

Byl jste i na třech zahraničních mi­sích. Jak tam vypadala vaše práce?

V roce 2000 jsem byl v Bosně, 2002-2003 jsem byl v Kuvajtu při válečné operaci Enduring Freedom a nakonec jsem byl v roce 2009 v Ko­sovu. A mezitím jsem byl v roce 2007 s filmovým štábem Václava Marhoula v Tunisku, kde točil svůj film Tobruk. Já to vydávám za misi, i když to samo­zřejmě žádná mise nebyla. Nicméně režisér celé dva měsíce natáčení jako misi pojímal, aby byly výkony herců autentičtější. Proto požádal AČR, aby s ním kromě důstojníka - poradce pro válečné scény - vyslala také kaplana jako doprovod filmového štábu. Byla to velká dřina, ale bylo to úžasné.

Zahrál jste si ve filmu také?

Nakonec ne. Byla mi nabídnuta atrak­tivní, asi desetivteřinová role závoz­níka, ale já jsem to odmítl. A bylo to dobře, protože jsem pak zjistil, že o ni velmi stál jeden kolega, který musel bohužel na pár dní odcestovat zpátky do ČR, a když se vrátil, bylo natočeno. Tak mu to bylo líto a mně bylo líto jeho, ale byl jsem rád, že jsem mu tu roli „nevyfouknul".

Vraťme se ale zpět k misím. Když se řekne vojenský kaplan, spousta lidí si asi vybaví televizní seriál M. A. S. H. Podobá se vaše práce něčemu z něj?

To nemohu soudit, protože ten seriál téměř neznám. Viděl jsem jen pár dílů. Ale o práci v misích toho bylo už hodně řečeno. Kaplan má své místo ve štábu, v osobní skupině velitele. Máme zaru­čený přímý přístup k veliteli a ve chvíli, kdy je třeba něco řešit, nemusíme postupovat hierarchicky. Kaplan toho má využívat pro dobro vojáků. Pokud jde o náplň práce, tak většina je jasná dopředu, ale část se řeší až na místě podle toho, jak ji život přináší. V obou balkánských misích byla významným prvkem naší práce práce pro civil. To znamená, že jsme byli stále venku - mimo základny - a pomáhali jsme místním. V Bosně jsme byli - kaplani všech armád - přímo pověřeni veli­telem SFOR, abychom spolupracovali s místními duchovními. Bylo to jedi­nečné a nádherné, setkat se s místním katolickým knězem, ale i pravoslavným popem či muslimským duchovním imámem. Jezdil jsem autem a rozvážel jsem vodu a dárky. Myslím si, že každý vojenský kaplan se snaží zprostřed­kovat část humanitární pomoci ze své církve, takže i já jsem na obou dvou misích jistý dar zprostředkoval.

Jak to vypadalo?

Dá to hodně práce. Musíte vybrat rodinu, která má pomoc dostat, pak to někdo z církve přiveze a pak se musí zpětně kontrolovat, jak s tou pomocí na­ložili. Každá armáda má jednotku, která se jmenuje CIMIC, a ta má na starost péči o místní obyvatelstvo; a protože má vždycky dokonale zmapovanou situaci, pomáhala i mně vybrat rodinu, která měla pomoc dostat. Takže v Bosně jsme vybrali jednu rodinu, které jsme dali peníze na opravu domu. Ale takovým způsobem, že vojáci za ně nakoupili třeba prkna na opravu střechy, ty pak přivezli a bylo na té rodině, aby si stře­chu opravila. Jenže když jsme přijeli za 14 dní, zjistili jsme, že půlka prken chybí a střecha opravená není. Pán to prostě rozprodal. Pak jsme to museli dělat tak, že jsme mu přivezli třeba okno a dokud to nebylo usazené, nedostal nic dalšího. V Kosovu to bylo jednodušší, tam jsem navštívil asi 15 rodin, které by potřebo­valy pomoc. Těm nejchudším jsme ji -paradoxně - ale nemohli dát, protože by ji zneužili. Nakonec jsme koupili jedné širší rodině, která přišla o otce ve válce, takže tam zbyl jeden hospodář na dvě stavení, automatickou pračku a sporák. Měli asi 10 dětí a byli strašně vděční. To bylo krásné.

To je tedy jedna část vaší práce, a co děláte pro vojáky?

To podstatné, kvůli čemu tam jsem, je práce pro vojáky, a ta má dvojí podobu. Jednak rozhovory s nimi a jednak bytí s nimi. To znamená, že kamkoli se jede, tak pokud je to jen trochu možné, jedu s nimi. Doma je to jiné, ale na misi se k tomu přidává ještě další krásná část naší práce, a tou je příprava bohoslu­žeb. Jsou dobrovolné, je to taková mož­nost pro vojáky, jak ještě jinak mohou vyplnit svůj volný čas. Na každé misi jsem měl velmi pěknou skupinku lidí, která chodila pravidelně na nedělní bohoslužby.

Češi jsou obecně spíš ateisté, jaký zájem je o bohoslužby na misích?

Procentuálně vyšší než v klasické české populaci. V Kuvajtu, kde byli kromě Če­chů také Němci a Američané a posléze přijeli i Slováci, byla ta návštěvnost díky nim ještě vyšší. To už byl kostel jako hrom.

Chodili i Američané na vaše boho­služby?

To ne. V Kuvajtu byla totiž naprosto dokonalá kaple, kde se sloužily mše od rána do večera. Bylo tam víc armád a každá měla svého kaplana. S tím mám zase spojené krásné zážitky, protože např. v neděli večer bývaly americké černošské bohoslužby, na které jsme se chodili dívat, protože to byl napro­sto strhující zážitek. Jinak se tam ale střídali katolíci, evangelíci, protestanté a další. Pro mě bylo velmi zajímavé sledovat to „střídání stráží" v kapli. Slyšet amerického pravoslavného kněze, který vedle kříže pověsil ikonu, což bylo samozřejmě správně, ale když s americkým přízvukem začal pronášet staroslověnskou liturgii, to jsem nemo­hl. Nicméně i to patří k tomu širokému spektru vojáků, kteří se na misích potkávají. Takže i v té kapli se samozřejmě potkávala a střídala celá řada kaplanů. V Bosně jsme zase měli dvě základny. Na té, v níž jsem bydlel a kde by se dala mše sloužit ve společenské místnosti, o ni nebyl zájem, takže jsem jezdil na druhou základnu do Bosanské Krupy, což byla muslimská oblast, a tam jsem míval bohoslužby venku pod takovým starým asi třísetletým dubem. To byla nádhera. Měli jsme katedrálu s nejvyšší klenbou nebeskou.

Zůstaly vám nějaké kontakty z misí?

Moc ne. Ono to ani nejde. Jak jde život, tak není ani příliš sil udržovat pořád kontakty se všemi. Přicházejí neustále nové situace a noví lidé. Nicméně když se vrátil z Bosny i můj nástupce, který mě tam střídal, přivezl mi od místního imáma, s nímž jsem se tam stýkal, dar. Byl to Korán psaný v srbochorvatštině, v němž bylo napsáno věnování: Milému gospodinu Pavlu věnuje imám z Bosan-ské Krupy. To bylo krásné, ale tím to skončilo. Kontakty s vojáky z naší ar­mády ale samozřejmě zůstávají, i když se rozutečeme po různých jednotkách. Ty jsou natolik nesmazatelné, že nám zůstanou nejspíš až do smrti.

Co na vaši práci říká rodina?

My máme tři děti a v době, kdy jsem šel do armády, jim bylo kolem patnácti let, takže už byly poměrně velké. Bylo to ale naše společné rozhodnutí. To muselo být. 

Sedmým rokem už působíte v ne­mocnici. Jaké byly vaše začátky?

Dobrodružné. Když jsem v roce 2006 nastupoval do ÚVN, tak v Praze existo­vala jen jedna nemocniční kaplanka ve VFN. Byla to lékařka, kterou římskoka­tolická církev pověřila duchovní péčí o pacienty. Dlouho jsem o ní nevěděl, takže jsem hrdě říkal, že jsem první nemocniční kaplan. Ale aby nebyla mýlka, to není tak, že by do té doby faráři v nemocnicích a dalších zdravotnických a sociálních zařízeních nepracovali. Když jsem pracoval na sboru, také jsem do nemocnic a domovů důchodců docházel, ale když mluvíme o nemoc­ničním kaplanství, mluvíme o tom, že kaplan je zaměstnancem nemocnice. Je v tom veliký rozdíl, což můžu sám posoudit. Patnáct let jsem docházel zvenku a sedm let pracuji uvnitř. Když je člověk členem té organizace, když ji něco stojí a ta organizace od něj něco očekává, má ta práce úplně jinou podobu. U nás je nemocniční kaplanství teprve v začátcích. Ve vězeňství vznikli kaplani už v roce 1990, v armádě jsme oficiálně vznikli v roce 1998 a ve zdra­votnictví de facto ještě pořád neexis­tujeme. Ono je to celkem logické, že to jde takhle ztuha, protože zdravotnická zařízení jsou různého typu a nespada­jí jako jednotky v armádě pod jedno velení. Nicméně už teď má většina pražských nemocnic své kaplany na plný úvazek a objevují se i různě po republice.

Existuje nějaká jejich organizace?

Jak jsem říkal, jejich vznik jde ztuha a krůček po krůčku, nicméně je nás stále víc a začali jsme se organizovat. Já sám se podílím na činnosti dvou skupin. Jedna je ve spojitosti s mou církví, tedy kaplani Českobratrské církve evangelické, a druhá je Asociace nemocničních kaplanů, která vznikla. Ta je ekumenická a zahrnuje všechny kaplany, kteří se chtějí stát členy. Pořá­dáme pravidelně semináře a konferen­ce na odborná témata, protože celoži­votní vzdělávání patří k naší profesi. Pokud vím, také na Moravě existuje nějaké sdružení katolických nemocnič­ních kaplanů.

Jak na vás nemocnice a ostatní zaří­zení reagují?

Setkáváme se s velikánskou vstřícnos­tí, ale i s velikým, někdy až záludným odporem. Neustále dokola opakujeme, že kaplan není „servisman" pro věřící. Funkce kaplana není nutně spojená jen s vírou a náboženstvím. V roce 2010 se poprvé objevila funkce kaplana v katalogu profesí, který existuje v našem právním systému. Jsme v jedné kolonce s psychology a ještě dalšími dvěma profesemi. V armádě to už vojáci dávno vědí, že když chtějí, jdou za psychologem nebo za kaplanem, ve zdravotnictví to lidi teprve učíme. Člo­věk by očekával, že velká rodina české zdravotní péče si řekne: Hurá, zase je tu někdo, kdo chce přilepšit pacientům, udělat něco pro jejich dobro. Ale ono je to někdy naopak. Častokrát si myslí: hele, nějací flanďáci, nekalá konkuren­ce nám tu chce zasahovat do našich odborností. To je veliká škoda a veliké nepochopení založené na předsudcích. A předsudek fakticky znamená, že o věci nevíte nic, netušíte, jak to fungu­je, ale v každém případě máte naprosto jasno, o co jde. A uděláte si názor, aniž byste věděli... A to je škoda.

Jak vypadá váš běžný pracovní den v nemocnici?

Režim tady je celkem pravidelně nastavený. Po deváté hodině vyrážím do nemocnice. Dřív to nemá smysl, takže do té doby vyřizuji adminis­trativu. V nemocnici jí sice nemám tolik, ale celkově je jí hodně a nevím, kde se pořád bere. Kromě nemocnice mám své povinnosti i vůči Armádě ČR i církvi, kde je všude celá řada zajíma­vých projektů, na kterých se podílíme, a musím to zvládat. Takže v nemoc­nici chodím na návštěvy, které jsou předem domluvené, a pak záleží na tom, co přijde. Pracuji na dvanáctky, takže třikrát v týdnu jsem tu do sedmi hodin do večera, a to je fajn, protože odpolední nebo večerní návštěvy jsou úžasné. Pacienti už mají po vyšetřeních a je na naše rozhovory klid. Večer mám zpravidla čas promluvit i s personálem, a protože dojíždím celotýdenně, netlačí mě čas, že bych musel v určitou dobu odejít. Můžu si tedy návštěvy dávkovat. Tato práce je docela vysilující, takže se snažím, aby návštěvy byly maximálně tři za sebou, a na další jdu zase až odpoledne a večer. Do náplně mé práce také patří přednášení na různých semi­nářích, kurzech a konferencích, které naše nemocnice pořádá, ať už pro naše zaměstnance, nebo pro ostatní. A pak to poslední, jak jsem již říkal, jsou mé intervence ve prospěch personálu, a ty probíhají tak, že kdo chce, zavolá, domluvíme se na nějaký čas a sejdeme se. Nemám tedy přesně stanovený čas, kdy bych byl k dispozici.

Jaký je o vaše služby zájem ze stra­ny pacientů?

To je nevyzpytatelné. Protože tu jsem už sedmým rokem, mohu říct, že to nemá absolutně žádnou logiku ani žádná pravidla. V naší nemocnici je tento systém nastavený tak, že každý pacient má při hospitalizaci slyšet od sestry, která s ním vyplňuje ošetřovatelský dotazník, jasnou nabídku, jestli si mou návštěvu přeje. Pokud ji chce, pošle mi sestra žádanku a já přijdu. Jenom občas se mi stane, že mám málo pacientů, a jakmile na to pomyslím, spustí se jich přímo lavina a většinou ještě v tu nejmíň vhodnou chvíli, třeba když mám třídenní služební cestu a podobně. Nicméně loni jsem udělal, aniž jsem si to uvědomil, svůj osobní rekord. Měl jsem celkem 730 intervencí včetně personálu, a to už bylo moc. Bylo to trochu nad moje síly, ztuhla mi záda. Práce pro pacienty je psychicky náročná a člověk, za kterým přijdu, musí mít pocit, že jej poslouchám a vnímám, nemůžu být myšlenkami jin­de. Kromě toho také občas cestuji mimo nemocnici. Nicméně takový stabilní stav býval kolem 500 až 600 lidí za rok.

Sloužíte i mše?

Ne. Máme tu kapli, kterou nemocnice zřídila v 90. letech. Připadla do péče pana římskokatolického faráře z Břevnovského kláštera, který si to tu spolu s jedním pánem, který tu kdysi sloužil jako pétépák a podílel se na stavbě některých pavilonů nemocnice, vzal na starost. Ten jeho spolupracovník si prý tehdy řekl, že jestli svoji vojnu přežije, že to nemocnici vrátí. Společně se jim tu podařilo shromáždit určité společenství lidí a každé pondělí se tu ve tři hodiny odpoledne konaly mše. Já jsem pak panu faráři dal vždy lísteček s několika jmény pacientů, kteří si přáli víc než je­nom můj rozhovor, chtěli svátosti nebo kněze, a on je pak navštěvoval. Žel, pan farář zestárl, onemocněl a letos na za­čátku ledna zemřel a my za něj nemáme náhradu. Sloužit tu evangelické boho­služby nemá smysl, tady mají smysl mše římskokatolické, ale i tak doufám, že se nám letos podaří kapli přestěhovat na lepší místo v nemocnici, a i kdyby se v ní neměly mše ani bohoslužby konat, pořád tu bude mít svůj velký a hluboký význam.

---

- K věci

Kdo je Pavel Ruml

Sedmapadesátiletý major Mgr. Pavel Ruml vystudoval Evangelickou teolo­gickou bohosloveckou fakultu a 15 let sloužil jako evangelický farář. V roce 1999, ve svých 42 letech, vstoupil do Armády České republiky jako kaplan a sloužil u 4. brigády rychlého nasazení. S ní se dostal i na zahraniční mise v Bosně, Kuvajtu a později i v Kosovu. V roce 2006 nastoupil jako nemocniční kaplan do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde působí dosud. Loni se v této nemocnici konala historicky první stáž vojenských kaplanů, jejímž cílem bylo seznámit kaplany a zejména nováčky mezi nimi s kritickými zdravotními situacemi, s nimiž se mohou při své práci setkat tváří v tvář. Navštívili šest vybraných oddělení nemocnice, jako jsou ARO, operační sály, patologie a další, a letos se chystá další pokračování této stáže. Major Mgr. Pavel Ruml se také podílí mimo jiné i na práci kaplanů Českobratrské církve evangelické a nedávno vzniklé Asociace nemocničních kaplanů. Je ženatý, má tři děti.

Magda Hettnerová, redakce Florence

 

• tisk
• předplatit si