Recenzovaný článek. Poskytování zdravotní péče v rámci ozbrojeného konfliktu

Souhrn: Článek stručně charakterizuje oblast mezinárodního humanitárního práva, která se týká poskytování zdravotní péče a postavení zdravotnických pracovníků v průběhu ozbrojených konfliktů. Charakterizuje prameny práva, včetně mezinárodněprávních obyčejů. Definuje osoby požívající zvláštní ochrany, jimiž jsou kromě zdravotnických pracovníků  rovněž  nemocní,   ranění a trosečníci a váleční zajatci, a popisuje základní pravidla zacházení s civilisty i osobami pod zvláštní ochranou. Zabývá se rovněž otázkami sankcí a jejich vymahatelností.

Klíčová slova: mezinárodní humanitár­ní právo; zdravotní péče; zdravotničtí pracovníci; ozbrojený konflikt.

Summary: This article is characterizing briefly the region of the international humanitarian law, concerning health care rendering and the position of the health workers during the armed con­flicts. It characterizes the law sources, including customary international law. It defines persons who enjoy the special protection whom are, except the medical workers, wounded and sick, shipwrec­king survivors and prisoners of wars. It describes the basic rules of dealing with civilian victims and with people enjoying special protection. It concerns also the question of punishment for violating the laws of war and their eforcement.

Keywords: international humanitarian law; health care; health workers; armed conflict.

Postavení zdravotnických pracovníků a poskytování zdravotní péče jak vojá­kům, tak i civilním osobám je upraveno mezinárodními smlouvami v rámci me­zinárodního humanitárního práva. Cí­lem je minimalizovat následky ozbroje­ných konfliktů na životech, zdraví a utrpení osob. Mezinárodní humanitární právo se člení na haagské právo, jež tvoří pravidla pro vlastní vedení bojo­vých operací, a ženevské právo, které upravuje ochranu obětí ozbrojených konfliktů. Mezi těmito větvemi je úzká souvislost a lze sledovat jejich postupné sbližování. (1)

Prameny humanitárního práva však ne­jsou pouze výslovná ustanovení smluv; vzhledem ke svému zařazení do mezinárodního práva veřejného mají některá pravidla mezinárodního humanitárního práva charakter mezinárodních obyčejů. Za mezinárodní obyčej se považuje ne­psaná právní norma (2)⁾, jež se vyvinula dlouhodobým užíváním a jejíž závaz­nost pramení z obecného povědomí společensky podmíněné nezbytnosti to­hoto chování.

Zásady mezinárodního humanitárního práva

Většina materiálů definuje jako čtyři obyčejové zásady zásadu lidskosti, zása­du vojenské nezbytnosti, zásadu rozlišo­vání a zásadu proporcionality. Zásada rozlišování a zásada proporcionality se však vztahují zejména na vedení bojo­vých operací.

Zásada lidskosti je hlavní zásadou, je­jímž hlavním smyslem je zákaz způso­bování zbytečných útrap. Souvisí s tzv. Martensovou klauzulí, tj. že obyvatel­stvo i bojovníci v neupravených přípa­dech zůstávají pod ochranou a vládou obecných zásad mezinárodního práva, jež vyplývají ze zvyklostí mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a z po­žadavků veřejného svědomí. (^{3, 4))} Neome­zuje se však pouze na reziduální ochranu výslovně neupravených případů, ale pro­stupuje celé humanitární právo. Zásada vojenské nezbytnosti omezuje násilí za ozbrojeného konfliktu tím, že stranám ukládá obecnou povinnost uží­vat sílu jen v míře nezbytné pro vojen­skou porážku nepřítele v nejkratším možném čase a s nejmenšími možnými ztrátami a náklady. Nemůže tedy činit cokoli, ale jen to, co protivníka poškodí a co jí přináší vojenskou výhodu. Zásada rozlišování je založena na rozlišování mezi ozbrojenými příslušníky ozbroje­ných sil (kombatanty) a ostatními osoba­mi (nekombatanty) při vedení boje, ze­jména zákaz útoku na civilní osoby. Tuto mezinárodní ochranu však ztrácejí, po­kud se vojenských akcí přímo účastní. Tyto původně obyčejové zásady jsou v současnosti již kodifikovány v psaném právu, a to jak v obecné podobě⁵⁾, tak ve vztahu ke konkrétním typům pro­středků vedení boje. (⁶⁾

Ženevské mezinárodní právo

Základ ženevské větve mezinárodního humanitárního práva byl položen v roce 1864, kdy byla přijata první ženevská úmluva. Iniciátorem jednání, které vedlo k přijetí těchto smluv, byl Mezinárodní výbor Červeného kříže. V současné době jsou čtyři ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z roku 1949, spolu se třemi dodatkový­mi protokoly (⁷⁾⁾ hlavními prameny mezi­národního humanitárního práva. Ustanovení ženevských úmluv se vzta­hují na všechny ozbrojené konflikty mezi státy, a to i pokud jedna strana existenci konfliktu neuznává nebo se jedná o vojenskou okupaci, při níž nebyl kladen ozbrojený odpor. Musí se dodr­žovat bez ohledu na to, zda je protivník sám dodržuje, zda jde o legální, či nele­gální použití síly.

Ženevské právo se soustředí na ochranu lidských práv, obrací se tedy nejen na válčící strany, středem jeho úpravy jsou přímo jedinci. Ochrana řady práv podle ženevských úmluv má absolutní charak­ter, osoby chráněné úmluvami se nemo­hou platně vzdát svých práv, která z úmluv vyplývají. Minimální standard zacházení tvoří:

1. Povinnost respektovat oběti ozbroje­ných konfliktů, tj. zákaz jakýchkoli činů, jež by je mohly poškodit či ohro­zit, povinnost šetřit jejich život, celist­vost a osobnost. (⁸⁾

2. Povinnost chránit oběti ozbrojených konfliktů a podle potřeby jim poskyt­nout pomoc.

3. Povinnost lidského zacházení s oběť­mi ozbrojených konfliktů s cílem za­jistit podmínky důstojné pro lidskou bytost. (⁹⁾

4. Zákaz diskriminace mezi oběťmi oz­brojených konfliktů. (¹⁰⁾

Právo na zdraví je v ženevských konven­cích vyjádřeno jednak jako povinnost k aktivním akcím, jednak jako povinnost zdržet se jednání ohrožujícího zdraví civilního obyvatelstva.

Základní ochrana: civilní obyvatelstvo

Civilnímu obyvatelstvu musí být po­skytnuta ochrana před nebezpečím a pomoc k odstranění následků. V pří­padě nedostatku léčiv, zdravotnického materiálu apod. musí být umožněny do­dávky humanitární pomoci. V rámci zabezpečení co nejnormálnějšího života civilního obyvatelstva je okupační sprá­va povinna na vlastní náklady zajistit i provoz zdravotnických zařízení. Civilní nemocnice nesmí být za žádných okol­ností napadeny.

Cizinci na území strany konfliktu mají právo na lékařskou péči ve stejném roz­sahu jako státní příslušníci strany kon­fliktu. Navíc však mají základní opráv­nění opustit území konfliktu a právo na internaci, pokud o ni požádají nebo po­kud je nezbytná. (¹¹⁾

Vyšší standard ochrany: ranění, nemocní a trosečníci, zdravotníci

Raněnými a nemocnými se rozumí vo­jenské i civilní osoby, jejichž stav vyža­duje zdravotní péči, za předpokladu že se zdržují jakékoliv nepřátelské činnosti, a to bez ohledu na to, zda jejich zdravot­ní problém nastal v souvislosti s ozbro­jenými konfliktem. Těmto osobám musí být poskytnuta úplná zdravotní péče odpovídající jejich zdravotnímu stavu a úrovni medicínského poznání při re­spektování všeobecně uznávaných zásad lékařské etiky a bez jakéhokoli jiného rozlišování, než vyplývá ze zdravotního stavu (tj. zejména bez ohledu na přísluš­nost ke straně konfliktu, národnost, rasu, náboženské vyznání apod.). Strany mají obecnou povinnost přijímat všechna možná opatření pro vyhledání a sebrání raněných, nemocných a mrt­vých. Je-li strana nucena zanechat své raněné a nemocné na území obsazeném protivníkem, má s nimi ponechat také potřebné zdravotnické personální a ma­teriální vybavení.

Na příslušnících druhé strany je dále vý­slovně zakázáno provádět jakékoli zá­kroky, které nejsou odůvodněny jejich zdravotním stavem a které jsou v rozpo­ru s všeobecně uznanými pravidly lékař­ské etiky (speciálně je dále upraven zá­kaz vědeckých experimentů, nemohou být dárci jiných tkání a orgánů, než je dobrovolné darování krve pro transfúzi a pokožky pro plastickou operaci). Ne­smějí být ponecháni záměrně bez lékař­ské pomoci a ošetření či vystaveni ne­bezpeční nákazy.

Strany konfliktu mají povinnost evido­vat raněné a nemocné. O veškerých zdravotnických úkonech musí být vede­na průkazná dokumentace, která je k nahlédnutí delegátům ochranné moc­nosti a Mezinárodního výboru Červené­ho kříže.

Za zdravotnické jednotky se považují veškerá zařízení určená pro zdravotnic­ké účely, tj. pro vyhledávání, přepravu a léčení nemocných a raněných a pro preventivní opatření (např. nemocnice, ošetřovny, laboratoře, sanitní vozidla, sanitní letadla a lodě, sklady zdravotnic­kého materiálu, orgány ochrany veřejné­ho zdraví). Zdravotnické jednotky poží­vají ochrany mezinárodního práva, pokud jsou veřejnou správou oficiálně pro případ konfliktu určeny ke zdravot­ní péči o obyvatelstvo nebo náleží vojen­ské zdravotní službě či subjektům Čer­veného kříže, a nesmí být za žádných okolností předmětem útoku. Mezi zdravotnický personál kromě per­sonálu zdravotní služby ozbrojených sil (pracovníci určení výhradně k zdravot­nickým funkcím, tj. zdravotničtí pracov­níci, dále přidělení duchovní, administrativní, pomocní pracovníci — řidiči, uklízečky apod.) řadí také pomocný zdravotní personál, tj. příslušníci ozbrojených sil, kteří jsou pro zdravotní služ­by využívání příležitostně podle potřeby. Zvláštní ochrana se vztahuje za určitých podmínek také na personál národních společností Červeného kříže a Červené­ho půlměsíce. Zvláštní ochrana se vzta­huje také na civilní zdravotnický a du­chovní personál strany konfliktu a dále na zdravotnický personál neutrálního státu a personál nestranné mezinárodní humanitární organizace daný k dispozi­ci straně v konfliktu. Veškerý zdravotní a duchovní personál musí být za všech okolností respektován a chráněn. Tyto osoby nesmí být za žád­ných okolností předmětem útoku, nesmí jim být bráněno v řádném výkonu práce, nesmí být jakkoli postiženy za poskyt­nutí pomoci komukoli, každá strana jim musí poskytnout ochranu, podporu a pomoc, a to i v případě vojenské jed­notky v zajetí či civilní jednotky na oku­povaném území.

Zdravotnickým pracovníkům nesmí být ukládáno poskytovat péči non lege artis, jsou povinni zachovávat i za těchto pod­mínek mlčenlivost, s výjimkou, kdy jej prolamuje právní řád vlastní strany. Na­opak nesmí být trestáni za to, že péči lege artis poskytli. Postup v souladu s normami lékařské etiky a lege artis se v době konfliktu mění z otázky etické či vnitroprávní na otázku mezinárod-něprávní. Jakékoli úmyslné jednání nebo opomenutí, které vážně ohrozí zdraví nebo život nemocného, je válečným zlo­činem, a to i došlo-li k němu na přímý pokyn jiné osoby.

Zdravotnický personál nesmí svého po­stavení zneužít k nepřátelské činnosti. Pokud se tak stane, může ochrana po varování pominout. Za nepřátelskou činnost se však nepovažuje použití zbra­ně k sebeobraně či ochraně nemocných. Zneužití zvláštního postavení zdravot­nického personálu se považuje za váleč­ný zločin.

K ochrannému označení zdravotnických jednotek a personálu se užívá znaku čer­veného kříže, červeného půlměsíce, čer­vené Davidovy hvězdy či červeného lva a slunce (Írán) na bílém poli. Aby svou ochrannou funkci mohl plnit, je jeho po­užívání přísně limitováno. V době kon­fliktu je jeho zneužití válečným zloči­nem, zakázáno je jeho zneužití i v době míru; v České republice je považováno za správní delikt se sankcí až 50 000 Kč. (12)

Zdravotní péče o válečné zajatce

Za válečné zajatce se považují nejen pří­slušníci pravidelných armád v moci ne­přítele (s výjimkou žoldnéřů), ale i pří­slušníci organizovaného hnutí odporu nebo obyvatelé, kteří své území brání před pronikající cizí armádou, užívají-li zbraň otevřeně. Za válečné zajatce se považují jak kombatanti (osoby určené k plnění bojových úkolů), tak i nekombatanti (zejména příslušníci zdravotní služby, duchovní).(¹³⁾ Zajatci mají právo na plné respektování důstojnosti zaopatření a lékařskou péči. Informaci o zajatcích, včetně zranění, se shromažďují u tzv. národních informač­ních kanceláří, které prostřednictvím Ústřední informační kanceláře, jež je provozována Mezinárodním výborem Červeného kříže, zasílají tyto informace do vlasti zajatce a odpovídají na vznese­né dotazy.

Vážná nemoc či zranění (tj. zejména sta­vy nevyléčitelné do jednoho roku, u nichž došlo ke značnému snížení tě­lesných nebo psychických schopností) jsou důvodem repatriace ještě před skončením nepřátelství. Mezi tyto vážné stavy se řadí například postižení vzniklé ztrátou končetiny, ochrnutím, chronická onemocnění jako např. osteomyelitis, zranění hlavy, zranění močového ústrojí vážně porušující jeho funkci, pokračující tuberkulóza, exsudativní pleuritis, zá­važná onemocnění krevního oběhu (např. myokarditis, chlopenní vady) a podobná chronická onemocnění. K léčení v nemocnici neutrálního státu budou vybráni váleční zajatci, kteří se nemohou uzdravit v zajetí, ale mohli by se uzdravit v zařízení neutrálního státu, s výjimkou psychóz, nervových nevyléči­telných onemocnění a infekčních one­mocnění v době, kdy jsou přenosné. Rozhodnutí o nemocných a raněných činí Smíšené lékařské komise, které se skládají ze dvou příslušníků neutrálních států a jednoho člena jmenovaného stá­tem, v jehož moci zajatci jsou. (¹⁴⁾

Sankce za porušení mezinárodního humanitárního práva

Válečné zločiny lze definovat jako poru­šení zákonů či obyčejů války. Ženevské úmluvy rozlišují mezi vážnými poruše­ními (grave breaches) a ostatními poru­šeními. Za vážná porušení se považují podstatná porušení, jež by neměla zůstat nepotrestána; jejich neúplný výčet uvádí každá jednotlivá úmluva. (¹⁵⁾ V ob­lasti zdravotní péče se za vážná porušení považují například úmyslné jednání či opomenutí vážně ohrožující tělesné nebo duševní zdraví či život chráněné osoby, mučení nebo nelidské zacházení, včetně biologických pokusů, zdržování repatriace válečných zajatců, napadení demilitarizovaných zón nebo napadení osoby vyřazené z boje. Vzhledem k tomu, že pramenem mezi­národního práva mohou být i meziná­rodní obyčeje bez výslovného smluvního zakotvení, lze za válečné zločiny považo­vat dále například znetvořování nebo jiné špatné zacházení s mrtvými těly, ra­bování, používání chráněných objektů (např. nemocnic) pro jiné účely nebo útoky na tyto chráněné objekty. Poměr­ně vyčerpávající seznam válečných zloči­nů obsahuje Římský statut Mezinárod­ního trestního tribunálu. Trestu podléhá nejen ten, kdo se poru­šení dopustil, ale i velitel, který k tomu vydal rozkaz, popřípadě i velitel, který o válečném zločinu spáchaného jeho podřízenými věděl nebo měl vědět a ne­učinil potřebná opatření k jejich zabrá­nění či potrestání. Trestně (¹⁶⁾ odpovědní mohou být i ministři nebo hlavy států. Protějškem trestní odpovědnosti velitele je odmítnutí obhajoby rozkazem nadří­zeného, která se poprvé projevila při po­trestání zločinů 2. světové války. Komise spojených národů tehdy dospěla k závě­ru, že zde existuje obecně přijímaná zá­sada, podle které rozkaz nadřízeného sám o sobě nezbavuje odpovědnosti, může však být považován za polehčující okolnost.

Všechny státy jsou povinny vést pátrání a osoby podezřelé z válečných zločinů postavit před vlastní soud bez ohledu na státní příslušnost nebo je vydat ke stíhá­ní jiné smluvní straně, tj. ženevské úmlu­vy zavádějí obligatorní univerzální juris­dikci. Tato povinnost, která jde nad rámec principu teritoriality či aktivní personality (¹⁷⁾, zůstává předmětem spo­ru. Uplatněna byla např. britskými, izra­elskými,   nizozemskými,   americkými a jinými soudy zejména při stíhání na­cistických válečných zločinů (¹⁸⁾, v novější době při stíhání zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii (¹⁹⁾. Ani v této rozšíře­né praxi však nelze nalézt uspokojivou odpověď — mají státy právo či povinnost stíhat válečné zločiny? Pouze některé státy (²⁰⁾ zavedly povinnost univerzální jurisdikce do svých trestních řádů (²¹⁾. Otázka tak zůstává stále sporná, přesto­že tlak na uznání obligatorní povahy univerzální jurisdikce sílí od 90. let 20. století. Závažné porušení meziná­rodního humanitárního práva se pova­žuje za zločin, jehož spáchání vede ke vzniku individuální trestní odpovědnos­ti pachatele, a to nezávisle na ustanove­ních práva vnitrostátního. Vynutitelná je jak před soudy vnitrostátními, tak před soudy mezinárodními. V případě ostatních porušení humani­tárního práva jsou státy rovněž zodpo­vědné za to, aby k těmto porušením nedocházelo, volba prostředků a opatření je však na nich (např. disciplinární po­stih v rámci ozbrojených sil, kontrolní opatření, personální opatření, trestně­právní odpovědnost', nevzniká zde mezinárodněprávní trestní odpovědnost.

I v běžném životě je důležité vědět o li­mitovaném použití ochranného označe­ní zdravotnických jednotek, tj. znaku červeného kříže, červeného půlměsíce, červené Davidovy hvězdy či červeného lva a slunce (Írán) na bílém poli. V době konfliktu je jeho zneužití válečným zlo­činem, zakázáno je však jeho zneužití i v době míru. Červený kříž smějí v době míru používat pouze vojenská zdravot­nická služba, Český červený kříž, jeho útvary a zařízení, mezinárodní organi­zace Červeného kříže a jejich personál a s výslovným souhlasem Českého čer­veného kříže i provozovatelé vozidel ur­čených jako ambulance a provozovatelé záchranných stanic výlučně určených k bezplatnému ošetřování raněných a nemocných.

Neoprávněné použití označení nebo ná­zvu v době míru je správním deliktem (²²⁾, s pokutou až do 50 000 Kč. Zneužití ochranného označení za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu je trest­ným činem s možností uložení až tříle­tého trestu odnětí svobody, pokud ne­jsou způsobeny následky, a s možností uložení až výjimečného trestu v případě způsobení zvlášť závažných následků. (²³⁾

Mgr. Eva Prošková

Literatura a prameny práva:

1.  DAVID V, SLADKÝ P, ZBOŘIL F. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha: Leges 2008. ISBN 978-80­87212-08-0.

2.  FUCHS J. Mezinárodní humanitární právo. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2007. ISBN 978-80-7278-424-0.

3.  MRÁZEK J. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o. 2005. ISBN 80-86898-08-3.

4.  POTOČNÝ M. Mezinárodní právo veřejné — zvláštní část. 5. doplněné a rozší­řené vydání. Praha: C. H. Beck 2006, ISBN 80-7179-536-4.

5.  SANDVIK-NYLUND M. Caught in Conflicts: Civilian Victims, Humanitari­an Assistance and International Law. In­stitute for Human Rights, Abo Akademi University, 1998. ISBN 952-12-0207-6.

6.   UK MINISTRY OF DEFENCE. The Manual of The Law of Armed Con­flict. Oxford University Press. 2004. ISBN 0-19-924454-5.

7.   Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 65/1954 Sb., ze dne 15. prosince 1954, o ženevských úmluvách ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války.

8.   Sdělení federálního ministerstva zahra­ničních věcí č. 168/1991 Sb., o přijetí do­datkového protokolu k ženevským úmlu­vám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Pro­tokol I) a dodatkového protokolu k ženev­ským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochra­ně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Protokol II).

9.   Sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 85/2007 Sb. m. s., o přijetí dodat­kového protokolu k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o přijetí dalšího rozezná-vacího znaku (protokol III).

10. Zákon č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži.

---

Poznámky:

¹⁾ Dodatkové protokoly k ženevským úmluvám upravují otázky obou větví.

²⁾ Tedy právní norma, která nemá žádný formální pramen práva, i když může později nalézt odraz v některém psaném pramenu práva, v případě mezinárodního práva veřejného v mezinárodní úmluvě.

³⁾ Preambule Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z 18. 10. 1907 (Martensova klauzule)

⁴⁾ Preambule Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z 18. 10. 1907

⁵⁾ Zejména články 35 a 48 dodatkového protokolu ze dne 8. června 1977 k ženevským úmluvám na ochranu obětí válek ze dne 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (protokol I)

⁶⁾ Např. Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení ze dne 10. dubna 1972,

⁷⁾ Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení ze dne 13. ledna 1993 či Úmluva o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení ze dne 18. září 1997. 

I. ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli

II.  ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři III.   ženevská úmluva o zacházení s váleč­nými zajatci

IV.   ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války

I. dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (1977)

II.  dodatkový protokol o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní povahu (1977)

III.   dodatkový protokol o přijetí dalšího  rozeznávacího znaku (2006)

⁸⁾ První ženevská úmluva čl. 12, 19, 24, druhá ženevská úmluva čl. 12, 22, 36, tře­tí ženevská úmluva čl. 13 a čtvrtá ženev­ská úmluva čl. 20 a 27 ⁹⁹ První ženevská úmluva čl. 12,18, druhá ženevská úmluva čl. 12, 37, třetí ženevská úmluva čl. 13 a čtvrtá ženevská úmluva čl. 27

¹⁰⁾ První ženevská úmluva čl. 12, druhá ženevská úmluva čl. 12, třetí ženevská úmluva čl. 16 a čtvrtá ženevská úmluva čl. 27

¹¹⁾ Naopak pokud to vyžaduje bezpečnost strany konfliktu, mohou být internováni i proti své vůli.

¹²⁾ § 3 zákona č. 126/1992 Sb.

¹³⁾ Řád pozemní války (Řád zákonů a obyčejů pozemní války), který je přílohou Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války, podepsané 18. října 1907 v Haagu

¹⁴⁾ Čl. 112 a v příloze I. a II. ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. srpna 1949

¹⁵⁾ Čl. 50 první ženevské úmluvy, č. 51 druhé ženevské úmluvy, čl. 130 třetí ženevské úmluvy a čl. 147 čtvrté ženevské úmluvy

¹⁶⁾ Čl. 28 Římského statutu Mezinárodního trestního tribunálu, US v. Yamashita

¹⁷⁾ Tedy stíhání trestných činů spáchaných na svém území či svými státními příslušní

¹⁸⁾ Att. General of Isr. v. Eichman, Demjanuk v. Petrovsky

¹⁹⁾ Kadič v. Karadžič (USA)

²⁰⁾ Např. Velká Británie, Belgie, Nizozemsko, Kanada

²¹⁾ Bývalé Československo tak učinilo v roce 1990 zákonem č. 75/1990 Sb., kterým byl novelizován trestní zákon (§ 19, § 20a tr. zák.)

²²⁾ § 3 zákona č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži

²³⁾ § 265 tr. zák.

---

Recenzoval:

Ref. Jur. Martin Faix, M. J. I., katedra ústavního práva a mezinárodního práva veřejného, PF UP v Olomouci

 

• tisk
• předplatit si