Zpět na detail čísla

Číslo 2 / 2010

Co život dal a vzal

Datum: 5. 2. 2010

Božena Jelínková, předsedkyně dermatovenerologické sekce ČAS

V roce 1972 jsem odmaturovala na střední zdra­votnické škole v Prostějově. Skončila blažená stu­dentská léta s prázdninovými brigádami v okresní nemocnici a přede mnou se otevřela realita života, spojená se skutečným, a ne vždy snadným zaměstnáním-posláním ve zdravotnictví. Ale měla jsem profesi, kterou jsem moc chtěla dělat a díky tomu jsem jí zůstala věrná dodnes! Kromě jednoho roku, kdy jsem se věnovala dětem v jeslích, jsem vždy pracovala a dosud pracuji u lůž­ka, na klinických pracovištích jednoho zaměstnava­tele — KÚNZ Brno a po delimitaci FN Brno. Své první pracovní zkušenosti po maturitě jsem sbírala na III. interní klinice KÚNZ v Brně, vedené prof. MUDr. V. Ryšánkem, DrSc. Nebylo to vždy lehké. Pacienty s různými (mnohdy velmi složitými) inter­ními diagnózami jsme často ukládali i na přistýlky. Technika: naše ruce, nafukovací polohovací podlož­ní kola, skleněné zkumavky s korkovou zátkou k odběrům biologického materiálu, pryžové močo­vé katetry k opakovanému použití, tlakový hrnec (vrchol techniky) k vyvařování skleněných injek-čních stříkaček a kovových injekčních jehel, RTG vyšetřování GIT pomocí kontrastní látky. Přesto na tu dobu ráda vzpomínám a čerpám z této školy života pro praxi dodnes.

Další praktické zkušenosti jsem získávala na II. gynekologicko-porodnické klinice KÚNZ Brno pod vedením prof. MUDr. Miloslava Uhlíře, DrSc., kte­rý se mj. hodně věnoval rozvoji reprodukční medicí­ny. A tehdejší technika? Porody v gynekologické poloze na porodním stole, ozvy plodu sledovány pouze kovovým stetoskopem, začaly se používat první ultrazvukové přístroje ke sledování vývoje plodu. Po první čtrnáctiměsíční mateřské dovolené jsem nastoupila na II. chi­rurgickou kliniku KÚNZ Brno, kte­rou vedl prof. MUDr. Vladimír Kořístek, DrSc. Byl rovněž členem výzkumného týmu lékařské fakulty, který se v té době věnoval vývoji umě­lého srdce. Součástí lékařského týmu byl i MUDr. Jan Černý (pozdější profesor a přednosta Centra kardiovas­kulární a transplantační chirurgie). Náplní činnosti kliniky byly hlavně cévní a kardiochirurgické operace, primoimplantace kardiostimulátorů, břišní i úrazová chirurgie. V době mého působení na klinice tam byly provedeny i první transplantace jater v republice.

Zde jsem pracovala 10 let. Během nich absolvovala druhou mateřskou dovolenou a dospěla k názoru, že je třeba profesně růst. V té době byla v ošetřova­telství jediná možnost dalšího vzdělávání na IDVZP (dnešní NCONZO) v Brně. V roce 1986 jsem tam ukončila pomaturitní specializační stu­dium v oboru Ošetřovatelská péče o dospělé. V roce 1987 se začalo připravovat otevření nové ne­mocnice v Brně-Bohunicích a budoucí přednosta nově vznikající II. dermatovenerologické kliniky prof. MUDr. Zdeněk Vlašín, DrSc., mě oslovil, zda bych se nechtěla stát součástí jejího nového týmu. Nabídku jsem přijala. Viděla jsem od roku 1989 naši kliniku vyrůstat „od plenek" a považuji ji tak trochu i za svoje dítě. Nejprve jsem pracovala jako staniční sestra lůžkového oddělení a od listopadu 2005 jsem vrchní sestrou Dermatovenerologické kliniky FN Brno.

S podporou současné přednostky kliniky prof. MUDr. Aleny Pospíšilové, CSc. se snažím zviditel­ňovat a propagovat obor dermatovenerologie, který je mnohdy ostatními nedoceňován. Samozřejmě že k tomu vedu i náš kolektiv NLZP, vždyť některé sestry na klinice pracují rovněž od je­jího vzniku. Podívejte se, kam až jsme se za 37 let mé praxe ve zdravotnictví posunuli — moderní vyšetřovací me­tody a přístroje (přesnější diagnosti­ka a menší zátěž pro pacienta), pou­žívání jednorázových pomůcek (větší bezpečí pacienta i personálu), nové operační možnosti (laparoskopické operace, robotická chirurgie), nové léčebné metody a léky (např. biolo­gická léčba), moderní krytí chronic­kých ran (lepší komfort pacienta, usnadnění práce ošetřujícího perso­nálu), možnosti moderního vybavení zdravotnic­kých pracovišť (el. polohovací lůžka, antidekubitární matrace, pomůcky k usnadnění manipulace personálu s pacientem, k provádění hygienické péče).

Život mi dal dvě vytoužené, milované děti, které mi nyní vynahrazují to, že jsem jim byla nejen mámou, ale často i tátou. Dal mi profesi, kterou mám moc ráda (i když není vždy lehká), mohla jsem se v ní realizovat a poznat spoustu vynikajících spolupra­covníků, kolegů a kolegyň i několik skutečných, upřímných přátel. Mohla jsem poznat i vděk pa­cientů, jako uznání mé práce. Dal mi radost z toho, že jsem se několik let ve volných chvílích věnovala nejen svým, ale i ostatním dětem a mládeži při tré­nování házené.

A co mi život vzal? Úplnou rodinu, neboť manžel neunesl, že se musí o mou péči dělit. Ukrojil mi minimálně 365 dní, po které jsem si vybojovávala boj nad zákeřnou nemocí a dodnes mě nutí být v tomto směru ve střehu. Nedávno mi nečekaně vzal mou maminku — na to nejsme nikdy připraveni. Ale mou profesi a uspokojení z ní, mi snad už nikdo nevez­me! A co bude dál? Uvidíme!

Fota z archivu Boženy Jelínkové

 
  • tisk
  • předplatit si